Covid-19 táhne euro ke dnu

Představme si eurozónu jako jeden velký mechanismus na přerozdělování peněz. Několik nezávislých států v ní financuje své vládní výdaje prostřednictvím deficitních rozpočtů, které jsou přímo nebo nepřímo monetizovány jedním tiskařským strojem jménem Evropská centrální banka. Ta nakupuje dluhopisy států eurozóny přímo na finančním trhu, nebo je přijímá jako zástavu při svých bankovních operacích, a tím účinně zvyšuje hladinu peněžní zásoby.

Skrze tento proces monetizace dluhu mohou předlužené vlády eurozóny částečně přenést náklady svých deficitů na občany svých států ve formě snížené kupní síly eura. Vlády eurozóny vydávají dluhopisy, které vedou ke zvyšování peněžní zásoby. Navíc rozhazovačné státy, které mají v eurozóně komparativně vyšší deficity než ty zodpovědnější, žijí vlastně na náklady svých střídmějších sousedů.

Promarněná příležitost k nápravě

Nemůže proto být překvapením, že většina států ignorovala Evropský fiskální kompakt zavedený na začátku evropské dluhové krize za účelem snížení dluhů a deficitů. Během posledních pár let slabého ekonomického růstu s téměř nulovými úrokovými sazbami vysoce zadlužené státy příhodné situace ke konsolidaci svých veřejných rozpočtů nevyužily. Právě naopak. Vyšší příjmy z daňových odvodů použily na podporu ještě vyšších vládních výdajů.

Jejich uvažování je přitom nesmírně prosté. Až jednou přijde nějaká další krize, jednoduše si vydáme další dluhopisy, naše banky je koupí a všichni ostatní za to zaplatí sníženou hodnotou eura. A tento koloběh bude fungovat donekonečna, protože jinak nastane platební neschopnost, která poškodí i další státy eurozóny.

Evropské banky, a Evropská centrální banka obzvlášť, jsou k prasknutí naplněné vládními dluhopisy.Neschopnost je splácet by znamenala ztráty nejen pro zadlužené státy, ale hlavně pro všechny banky eurozóny. Dominový efekt bankrotů by znamenal okamžitou finanční krizi. A důvěra v euro by mohla být vážně otřesena hrozící (hyper)inflací.

Covid obnažil díry v systému

Během paniky způsobené šířením viru Covid-19 a následných vládních restrikcí začaly státy jako Itálie, Španělsko a Francie důrazně požadovat větší solidaritu hlavně ze strany Německa a vyhrožovaly tím, že opustí eurozónu, pokud jejich požadavky nebudou splněny. Navzdory jejich neschopnosti snížit výdaje vlády v časech ekonomického růstu neustále věří tomu, že je jejich právem, aby získaly další finanční pomoc. Je pravda, že během koronakrize už některé plány na záchranu byly zavedeny. ECB vyhlásila, že bude vykupovat dluhopisy v hodnotě 750 miliard eur a evropská komise schválila balíček na pomoc ve výši 540 miliard eur.

Morální hazard, který je skrytý v systému fungování eurozóny a který vyvolal masivní vládní výdaje před koronakrizí, bude také s velkou pravděpodobností nadále pokračovat i za současné epidemie. Přitom cena za záchranu zavřených obchodů, továren a zadlužených států bude obrovská.

V situaci, kdy je možné držet ekonomiku pod pokličkou a všechny výdaje rozpouštět stále se zvyšujícím dluhem, ale nemají vlády jižního křídla eurozóny žádnou motivaci k uvolňování restriktivních opatření. Místo toho počítají se záchranou a podporou od států s lepším fiskálním účetnictvím. Zničením svých vlastních ekonomik zvýšily jižní státy tlak u evropských institucí na vytvoření nového přerozdělovacího systému, který v konečném důsledku vyústí v konstituci evropského superstátu. Známé prohlášení bývalého řeckého ministra financí Yanise Varoufakise je v tomto směru velmi výmluvné. Pokud nás nezachráníte, nebudeme schopni splácet. To povede k vysokým bankovním ztrátám a hluboké hospodářské krizi. Takže nás zachraňte.

Je tedy velmi pravděpodobné, že nastavení eurozóny, zodpovědné za současná sebevražedná opatření se všemi jejich neblahými sociálními, politickými, zdravotními a ekonomickými důsledky, povede k definitivnímu rozhodnutí o budoucnosti eura. A vytvoření Spojených států evropských.

Zdroj náhledového obrázku: Pixabay.com