Kdy lze použít tajnou nahrávku jako důkaz u soudu
Kdy je tajná nahrávka považovaná za zákonný důkaz v rámci civilního řízení? A kdy naopak neobstojí právě z důvodu, že nahrávané osoby nesouhlasili s tímto záznamem? Zkusíme na tuto právní otázku odpovědět.
Vývoj dosavadního rozhodování soudů
Dlouho české soudy tvoří rozhodovací praxi, která do jisté míry je závazná pro další podobné případy v budoucnu. Můžeme tedy hovořit o jakémsi relativně závazném výkladu, zejména u vyšších soudů. Jak se pohled soudů na nahrávky jakožto důkazy v civilním řízení (tedy nikoli trestním řízení či správním soudním řízení) vyvíjel? V minulosti byly tyto nahrávky pořízené bez souhlasu zachycovaných osob prohlašovány za nezákonný důkaz a z tohoto důvodu nebyly v občanském soudním řízení připouštěny. Kvůli ochraně důstojnosti, osobnosti a soukromí nahrávaných osob, tedy soudy k takovým důkazům nepřihlížely, byť prokazovaly skutečnosti, které tvrdila ta či ona strana sporu.
Obrat v rozhodování soudů
Obrat představuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 64/2004. V něm soud deklaruje, že „zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nelze považovat za zaznamenání projevu osobní povahy; důkaz takovým záznamem v občanském soudním řízení proto není nepřípustný.“ Dalším klíčovým rozhodnutím je rozhodnutí českého ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14, který dále otevíral cestu přípustnosti tajných nahrávek jakožto důkazu v občanském soudním řízení. Toto rozhodnutí konstatuje, že: „použitelnost záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení je závislá na poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání). Opatření jediného nebo klíčového důkazu touto cestou je analogické k jednání za podmínek krajní nouze či dovolené svépomoci.“
Jak se tedy nahrávky posuzují nyní?
Jak je to tedy v současné době? Lze uzavřít následujícím závěrem. Občanský zákoník stanoví, že nelze pořizovat záznam osoby, bez jejího svolení. K tomu existují výjimky chránící určité zájmy. Rozhodování soudů by nemělo znamenat prolamování těchto práv nahrávaných osob. Pravidla pro nahrávání bez souhlasu je nutné vykládat restriktivně. Vždy tedy tajné nahrávky nebudou připouštěny jako důkaz. Je nutné však vždy poměřit zájmy, které stojí proti sobě a situaci posuzovat vždy individuálně. Namísto v minulosti nulové tolerance tajných nahrávek tak nyní platí, že lze připustit takový důkaz s ohledem na skutečnosti dané situace.
Zdroj: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004, Rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, https://www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/pripusteni-dukazu-porizenych-zaznamem-v-civilnich-soudnich-sporech, https://www.jsk.cz/clanek/kdy-jsou-tajne-nahravky-osob-pripustnym-dukazem-v-civilnim-rizeni, https://www.mesec.cz/clanky/kdyz-vas-propusti-z-prace-muzete-si-tajne-poridit-nahravku-a-pak-ji-pouzit-u-soudu/
Náhledové foto – Pixabay
