Proč patří většina vody v ČR do zahraničních rukou

Cena vody, která teče z našich kohoutků, neustále stoupá. A ve hře jsou docela jiné faktory, než byste si nejspíš mysleli. Hlavní potíž spočívá v tom, že většina dodavatelů vody patří zahraničním vlastníkům. A jak je to vlastně možné?

Podívejte se na kompletní příběh toho, proč už naše voda není naše. A všechno to začalo jedním (dodnes obvykle hojně schvalovaným) krokem na mezinárodní scénu.

I přes doporučení EU

Obvykle na tuto instituci dštíme oheň a síru, zvláště pokud se snaží „montovat“ do našich vnitřních záležitostí. Jen pro připomenutí – ČR vstoupila do Evropské unie 1.5.2004. A ještě téhož roku dostaly špičky naší vlády do rukou doporučené stanovisko EU, která zcela jasně zamítla jakékoli dotace, směřující k privatizaci vodáren, nevýhodné pro veřejný sektor.

Zdroj náhledového obrázku: Pixabay.com

Výsledek? Nula. Politici v čele s tehdejšími top stranami ČSSD a ODS v zásadě nezaváhali a v mnoha regionech bez skrupulí předali hospodaření s naším vodním bohatstvím do rukou převážně zahraničních koncernů. Zisky tak plynou do zahraničí, naše peněženky každý rok opouští více a více bankovek a na stavu naší vodovodní sítě to v zásadě není poznat. Každý rok jde o miliardy. Bez přehánění.

Peníze však schází všude, kam se podíváme. Nejsou finance ani na nutnou obnovu hospodářského majetku, natož na nějaké inovace. A cena vody? Ta se již dávno rovná ceníkům v západní Evropě. Ovšem naše platy stejné hranice nedosahují ani omylem. Zbývá se jen ptát, kam všechny ty miliardové zisky z vodného a stočného vlastně mizí. Do rukou českých občanů určitě ne.

Dvouúrovňové hlasování bylo k ničemu

Možná se domníváte, že všechno měly pod palcem jen samotná města a obce. Ale tak to vůbec není. Předání vodního monopolu do zahraničních rukou museli posvětit i politici. Bylo totiž vyžadováno hlasování jak na úrovni obce, tak i státu. Teprve byla-li obě rozhodnutí kladná, mohlo k převodu dojít.

V hlasování rozhodovali zejména lidé z Fondu národního majetku (FNM), kteří byli jednoznačně pro. Ale vše si žádalo mnohem důkladnější přípravu…

Vodárny je třeba nejprve ovládnout…

Nic z toho by ovšem nešlo bez spolupráce lokálních „politických špiček.“ Svěřený úkol? Proniknout do vedení vodáren nepozorovaně – a protiprávně z dnešního pohledu. Následně provedené smlouvy byly doslova jako „přes kopírák“ Nejdříve se zmapovaly všechny ziskové části vodáren, aby následně prostřednictví smluv s platností 20-30 let byly všechny tyto zisky odeslány do rukou velkých koncernů. Šílené? Ano, ale přesně tohle se opravdu stalo.

Okresní vodárny mají povinnosti, zisky ovšem ne

Ale je to všechno ještě bizarnější. Smlouvy jsou mnohdy nastaveny tak „šikovně“, že v sobě zahrnovaly i tzv. „provozní modely.“ Ty neudělaly nic jiného, než že veškeré povinnosti (opravy, údržbu apod.) převedly na okresní vodárny. A to včetně povinnosti veškerého financování. A z čeho? To už smlouvy nestanovily, veškeré zisky totiž zamířily pryč.

Vše proběhlo bezúplatně. Stačilo pár podpisů a bylo hotovo. A MZE o tom všem nepochybně vědělo. Jak jinak si vysvětlit, že na jeho popud byl zrušen ochranný princip tzv. ZLATÉ AKCIE, aniž by ho nahradil jakýkoliv v jiný? Pro představu, jde o léta 2004-2005.

Podle všeho MZE neprovedlo žádný rozbor situace. Neprověřilo si, jak výhodné či nevýhodné plánované kroky budou pro obce a města a tím samozřejmě i pro občany ČR. A i když své zástupce instruovalo, aby pro smlouvy s koncerny nehlasovali, v případě porušení této „domluvy“ nikdy nenásledoval žádný trest.

Není tedy divu, že se ceny vody dále zvyšují. A zvyšovat budou. Protože do vypršení 20-30letých lhůt je ještě daleko. A kdo ví, co bude po tom!

Zdroj náhledového obrázku: Pixabay.com