Tragédie současného školství: Budování sebevědomí a záchranná křídla rodičů

Když se řekne školství, mnozí z nás si jenom povzdechnou. Jiné napadne neustále medializované zvedání platů pedagogů. O tom, jaký je ale dnešní systém školství, se toho moc nepíše. Je to škoda, protože si troufám říct, že ho považuji za tristní. Proč tomu tak je? Pokusím se na to odpovědět v následujících řádcích. Učím ostatně již 18 let, takže mám zkušenosti i z doby, kdy to ještě až tolik smutné nebylo. Navíc jsem si částečně prošel školstvím za minulého režimu, jež bylo značně rozdílné a dle mého mínění mnohem lepší a efektivnější. Proč? Protože bylo přísnější a striktnější.

Rámcový vzdělávací program jako hluboký nesmysl

Každá škola svým způsobem jede podle jiného školního vzdělávacího programu. Existuje jakýsi rámcový, podle něhož se ony školní vzdělávací programy tvořily. Jinými slovy, pokud dítě přejde na jinou školu, nejspíše má za sebou odlišné učivo a je třeba se mu přizpůsobit. Kdyby byly stejné osnovy, jako tomu bylo v komunistickém školství, situace by byla jasná. Ostatně o osnovách se začíná už znovu hovořit. O tom, kolik vznik rámcového programu a těch školních programů stál, se radši rozepisovat nebudu.

Důraz na nejslabšího jedince

Bohužel. Ve třídě je zpravidla několik jedinců, kteří jsou slabší, nebo se jim nechce učit. Situace je taková, že se jim učitel musí věnovat. Mnohdy jde o žáky, kteří jsou fakticky nevzdělavatelní. Tento čas by přece mohl věnovat pedagog těm, již mají o vzdělání zájem a mohou se dále rozvíjet. Dříve putovali slabí jedinci do zvláštních, respektive speciálních, škol a bylo hotovo. Cítili se tam většinou lépe a zažívali pocit úspěchu.

Foto: Pixabay

Neomezená moc v rukou rodičů zachránců

Někteří rodiče se dětem nechtějí věnovat v tom smyslu, že jim pomohou s úkoly, budou se o ně zajímat a jen je trochu popostrčí. V podstatě nechávají děti proplouvat a v momentu, kdy se jejich loďka zastaví nebo zasekne kvůli tomu, že nechtějí pádlovat, jdou rodiče situaci řešit. Mohou za to pochopitelně školy a učitelé. Své dítě přitom pořádně neznají, jen se jej snaží vytáhnout z nepříjemné situace co nejrychleji. Smutné. Dříve, když dostal žák poznámku, rodič mu doma ještě přidal nějakou tu facku. Dnes? Mnozí jdou vynadat do školy.

Sebevědomí jako základ

Generace Husákových dětí měla sebevědomí podobně jako generace předchozí minimální. Z většiny z nás vyrostli poctiví lidé, kteří sebevědomí získali v momentu, kdy něco skutečně dokázali. Dnes máme dětem pomocí smajlíků, chvály a dobrých známek zvyšovat sebevědomí jen za to, že se podepíší, respektive se usmějí? Proboha, kde to jsme. Wellbeing v praxi.  

Děti neznají cenu peněz a manuální práce jim nevoní

Absolutně, spousta z nich, Kamarád mi říkal, že by před školou měly být vybudovány doly nebo nějaká fabrika a děti by se sem měly posílat, aby poznaly cenu lidské práce. Dříve si rodiče děti jinak vychovávali. Doma musely pracovat na poli, případně pomoct v domácnosti. Dnes mají ve škole jen pár hodin dílen, které nějak přežijí. Tvrdost lidské práce je jim cizí, mnohé děti jen natahují ruce.

A závěr? Děti se až tolik nemění, ale přístup k nim zásadně ano

Přesně tak. Když se mě někdo ptá, jestli se děti za 18 let, kdy učím na základní škole, změnily, říkám mu že ani ne. Mění se jen přístup rodičů k nim. Na jednu stranu mají méně času. Na stranu druhou jsou někteří nedůslední a zajímají se spíše sami o sebe. Systém školství, který je velmi benevolentní vše ale také nepřidá. Dříve šly slabší děti na účňák. Dnes je mnozí rodiče podporují ve studiu, ač na to nemají. I proto je málo zedníků, instalatérů zdravotních sester a jiných. Přitom si lidé živící se rukama mohou vydělat mnohdy mnohem více než povolání, kde potřebuje spíše hlavu.

Zdroje info: Autor, https://www.msmt.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/skolskareforma/ramcove-vzdelavaci-programy 

Náhledové foto: Pixabay