Zjednodušený pohled na české školství: Když vládnou rodiče

Začátek školního roku je v podstatě za rohem. V praxi učitele i dítěte školou povinného běžná záležitost. Jen kdyby to ve školském systému vypadalo trochu jinak. Moc rodičů se totiž zdá rok od roku větší. Ne, nezdá, skutečně tomu tak je. I proto se v následujících řádcích podíváme trochu zjednodušeně na to, jak to vlastně ve školství je. Pozice učitele zdá se být poněkud ztracená. Vládnou jiní…

Od sametové revoluce do kytek

Možná trochu nadnesené, ale výmluvné. Komunistické školství mělo samozřejmě mnohé nedostatky, děti se musely učit leccos, co nestálo za nic. Přesto ale mělo jedno obrovskou devízu. Ve školském systému byl pořádek a učitel byl pán. Postupem času ovšem přišly nové vzdělávací programy, inkluze, pomoc rodičům slabších dětí a zkrátka integrace slabých dětí do základních škol. Spousta zla ničícího školství.

Ty do žádné zvláštní nepůjdeš!

Jasně, zvláštní školy neexistují. Jen speciální a šmahem jich ubývá. Rodiče, kteří v minulém režimu propadli, šli na zvláštní školu, tam prošli, vyučili se a začali fungovat v životě. Prvně se ale rozmnožili. Samozřejmě. Dítku se dařilo v mateřské škole v rámci možnosti a následně nemělo na to, aby fungovalo na základní. Ale rodiče si pochopitelně přejí, aby zůstalo v kolektivu. Zajistí se asistent, dítě líné a nenadané se trápí… Ano, maximálně zjednodušené, ale bohužel reálné.

V školství nejsou peníze…

Ale jsou, nicméně putují na věci, které jsou nepotřebné a lidem, již si je nezaslouží. Proč se investují do Národního ústavu pro vzdělávání, respektive bývalého Výzkumného ústavu pedagogického? K čemu slouží tento ústav? Proč jdou peníze tisícům úředníků? Ministr školství zjišťuje stav na pedagogických fakultách. Co asi zjistí? Že zájem o školství je minimální? Ve stávajícím stavu, kdy je učitel jen figurkou na okraji společnosti, jde o bídnou realitu.